Vaří se ve mně krev, když ráno vyjdu z domu a všechno jde do háje hned od prvního kroku. Nejdřív mi ujede tramvaj, protože řidič zavře dveře přesně ve chvíli, kdy k nim doběhnu, a ještě se na mě přes sklo usměje. Pak čekám dvanáct minut na zastávce, kde nefunguje tabule, takže nevím, jestli další pojede za minutu, nebo vůbec. Když konečně přijede, je narvaná k prasknutí a nějaký chytrák stojí ve dveřích s batohem na zádech a nehne se ani o centimetr. V práci zjistím, že kolega zase vypil poslední kafe a nový balík neotevřel, protože to přece udělá někdo jiný. Šéf svolá poradu na půl hodiny a ta trvá dvě, protože každý musí říct svůj názor, i když ho nikdo nechce slyšet. Odpoledne mi spadne počítač a ztratím rozdělanou tabulku, kterou jsem dělal celé dopoledne, protože automatické ukládání bylo samozřejmě vypnuté. Cestou domů stojím v koloně kvůli opravě silnice, na které celý den nikdo nepracoval, jen tam stojí tři kužely a smutný bagr. Doma zjistím, že soused nade mnou zase vrtá, a to přesně v době, kdy si chci na chvíli lehnout. V lednici najdu jen hořčici a půlku citronu, takže jdu do obchodu, kde je otevřená jedna pokladna a fronta až k pečivu. Večer si chci aspoň v klidu pustit film, ale internet seká, protože poskytovatel zase něco opravuje, a na infolince mi po půl hodině čekání řeknou, ať zkusím restartovat router. Jdu spát naštvaný a vím, že zítra to bude úplně stejné.